Heey darlings :*
Napadlo mě, že by možná někoho zajímalo, jak to vlastně všechno začalo. Tedy, kdy jsem se poprvé potkala - seznámila s Anou. A dopředu říkám, že tohle je pro Ana ;)
Asi před nějakých rokem a půl, na Vánoce 2011, k nám do třídy přišel moc hezký a sympatický kluk. Přesně můj typ, po kterém mi, jak kámoška říká, vlhnou kalhotky (né doslova:D). Tak jsme se celkem skamarádili a přišel mi fajn. Docela jsme si rozuměli a stávali se z nás víceméně kamarádi. Po Vánocích sme si jednou večer psali, co všechno jsme dostali a jak sme prožili svátky. Prostě jen takové tlachání. Už si přesně nevzpomínám, jak sme se dostali k tématu jídlo, ale vybavuju si, že jsme si psali o jednom spolužákovi, který toho vždycky hrozně moc sní. A nějak naznačil, že jsem si s ním podobná. To mě trošku zarazilo, a tak jsem se ho zeptala, jestli to myslí tak, že jsem tlustá. Odpoveď mě na dlouhou dobu ranila. Yees. Protože už byl večer, napsala jsem mu, že už musím jít spát a s opuchlýma očima a probrečenými nocmi, jsem strávila celý příští týden. Pak se muselo zpět do školy. Tam jsem dělala, že se nic nestalo a dál jsme se naoko bavili. Teda on si myslel, že se mnou nic není. Za pár týdnů ze mě bolest a zklamání z mého idola vypršelo a do podzimu 2012, jsem byla v pohodě. Tehdy nastal, řekla bych průlomový okamžik, kdy jsem si s Anou doopravdy podala ruku. Spolužáci se mi začali smát, protože jsem přes léto trochu přibrala. Snažila jsem se si jich nevšímat. Ale ty jejich kecy byly všude. I na facebooku mi psaly. Už jsem to nevydržela a jednoho dne jsem se šíleně pořezala na ruce. Já vím, to s Anou nesouvisí, ale to byl den před tím, kdy to začalo. Najednou ze dne na den jsem přestala jíst, a začala hubnout. Začala jsem i se sportem, kterému jsem se vždycky vyhýbala. Po dvou měsících jsem zhubla na 54kg. A pak už to jelo dál. Na Vánoce, přesně o rok později, jsem skončila v nemocnici. Na začátku roku jsem vážila 49kg. Mé přemlouvací schopnosti mě zachránily před psychiatrií, na kterou mě matka chtěla odvést. Natolik mi důvěřovala, že mě tam neodvezla. Věřila, že už to bude v pořádku. Věřila, že už jí nebudu lhát. Věřila tomu. A stále nepřestává. Teď, v červnu 2013 mám 40kg, a jedu dál. Nevím, na kolika skončím, ale nejde to zastavit. Tenhle vlak už je rozjetej.
Tímhle vám chci ukázat, že si opravdu na nic nehraju. Že to není bezdůvodně. Že to nedělám pro to, být perfektní. Samozřejmě, že tohle je jedna část cíle, ale jen chci, abyste si uvědomili, že pokud to nezažije, nepochopíte. Je tu spousta super holek, které si prochází něčím podobným. Situacemi, kdy se jídlo stává nepřítelem a vy ho tolik nenávidíte. Tyhle všechny holky, by lidi měli respektovat, za to co dokázaly. Protože jak jsem řekla, pokud to nemáte zažité, prosím nekritizujte. Podle některých je Ana jen nějaká nemoc, kdy se nějaká 'pipka' rozhodne, že bude vychrtlá na kost a přestane jíst. Ne. O tom to není. Lidi by si měli dávat pozor na to, co říkají, protože nikdy nevíte, komu tím co způsobíte. Mně to ale otevřelo oči. Konečně jsem se vydala správným směrem. Ruku v ruce s Anou ♥